TRIGLAV   2864m

   Triglav  proběhl víceméně náhodou. Martin přišel s návrhem vylézt na nejvyšší komín Evropy. Ale protože mě se nechtělo jenom kvůli komínu jet takovou dálku, tak jsem k tomu ještě přidal výstup na nejvyšší horu Julských Alp, když už tam budeme. Stihli jsme to ještě než došlo k přechodu na zimní čas.
   A tak se stalo, že jsme dne 14. 10. 2005 v osm hodin večer a za tmy zastavili na parkovišti u Aljaževa domu (1015m/m) v údolí Vrata. Obhlídli jsme okolí a k našemu překvapení našli v bivakovací chatce dva Čechy, kteří si sem odskočili ze služební cesty. No, to se tak někdo má. Na flámování ale nebyl čas, protože budíček měl být na půl pátou, a tak jsme zalezli se spacáky do lesa. U Aljaževa domu se totiž nesmí bivakovat venku ani přespávat v autě, proto ten nocleh v lese. A vyplatilo se, protože místní hlídka zákona přijela v noci na kontrolu.
   Vstávání bylo za tmy, stejně jako první hodina a půl pochodu. Zpočátku po rovině a pak začalo stoupání lesem, kde jsme při svitu čelovek horko-těžko hledali značky na stromech. Ještě že měl Martin halogenku. S mojí diodovou bychom se tam motali do svítání.
   Po chvíli co jsme vyšli z pásu lesa začalo svítat. Svítání na horách mám moc rád a ani tohle nezklamalo. Pod námi údolí Vrata plné převalující se mlhy, nad údolím skály osvícené sluncem a nad tím vším modré nebe. Na počasí jsme měli opět štěstí jako na Glockneru minulý měsíc. Teplota byla těsně nad nulou, takže jsme se ani moc nepotili a cesta rychle ubíhala.  Chtěli jsme stát nahoře v poledne. Docela by to i vycházelo, ale od chaty Triglavski dom se šlo dost blbě. K chatě se jde pořád po skále nebo suti, ale vrcholová část byla částečně pokryta zledovatělým sněhem. To odradilo většinu lidí, kteří stejně jako my neměli mačky. Kdo by řekl, že se, na jinak lehce dostupný vrchol, budeme drápat za takhle ztížených podmínek. Nakonec vše dobře dopadlo a v jednu odpoledne jsme dosáhli cíle. Činnost na vrcholu je pořád stejná- focení, svačina… Po dvaceti minutách jsme začali sestupovat. Původně plánovaný přechod Triglavu nešlo provést. Sestupová cesta z druhé strany kopce byla komplet zamrzlá. Času moc nebylo a my museli volit alternativní trasu sestupu, protože po zamrzlé výstupové trase kudy jsme přišli to nešlo. Dobře jsme udělali, protože z té spadl jeden z turistů. Měl sice mačky, ale v mixovém terénu zakopl. Po chvíli jsme ho viděli zavěšeného pod letící helikoptérou. Dost to na nás dolehlo, přestože jsme věděli, že k takovým věcem v horách dochází. Zpět jsme se vraceli delší, ale bezpečnější cestou přes Dom Planika. Sestup nakonec proběhl bez problémů a my při západu slunce v sedm hodin večer došli zpět k autu.
   Měli jsme ten den za sebou díky oklice na zpáteční cestě asi dva kilometry převýšení, ale na odpočinek nebylo moc času. Čekal nás přejezd 150km ke slovinskému městu Trbovlje a poté jsme ještě museli najít "najvišji dimnik v Evropi", na který jsme plánovali druhý den ráno, ještě za tmy vylézt. Ale o tom už více zde.