Do
Černé Hory jsme vyrazili dne 26. 5. 2006 v 15.00hod. Cestovali jsme
plně naloženým osobním vozidlem zn.MAZDA 626. Průjezd Rakouskem a
Maďarskem bez problémů- samá rovina a dálnice. První otevření kufru
proběhlo na přechodu do Srbska a první bloudění následovalo v
Bělehradě, kterým jsme se proplétali a sledovali směrovky na Čačak.
Vše šlo v pohodě až do okamžiku kdy se zezadu ozval právě se
probudivší Venca a zřejmě ještě ze spaní zahlásil: "tady doprava".
No kdo jeho by neposlechl? Takže následovala další půlhodinová
projížďka nočním Bělehradem, při které Vašek znovu usnul a my
konečně našli správný směr. Další, riskantnější bloudění následovalo
při přejezdu do ČH. Octli jsme se na takovém místě, kde bota Čecha
jistě ještě nespočinula. Panoramata krásná, ale pozor!!!! samej
cikán.
Nakonec jsme se dostali k cíli naší výpravy, do pohoří Durmitor. I
když jsme byli upozorněni na velké krásy tohoto pohoří, pohled
vlastním okem předčil všechna očekávání. Malý ráj na naší utlačované
Zemi . Po krátkém odpočinku a seznámení s místním pivem jsme
naplánovali a během příštích čtyřech dní uskutečnili několik výletů
včetně obhlídky místní vesnice a procházky kolem Crnovo jezera. Hned
na místě zjišťujeme, že černohorci jsou pohostinní a v pohodě na
čemž se v dalších dnech nic nezměnilo. Možná to bylo i tím, že právě
probíhalo nadějné referendum o nezávislosti Černé Hory. První výlet
byl na Savin Kuk, těžko říct proč jsme místo na něj došli na Istočni
Vrh(2445m) a Vrh Sljemena(2455m). Dalším, díky větru bohužel
neúspěšným, byl výstup na Bobotov Kuk(2523m), nejvyšší to kopec
Durmitoru. Skončili jsme u ledové jeskyně, která byla díky tuhé zimě
plná sněhu. Jeden den byl věnován i, údajně nejhlubšímu v Evropě,
kaňonu řeky Tary. Zato veleúspěšné bylo každé zakončení dne v
restauračním zařízení (Nikšičko a maso v místním podání).
Po fyzickém zničení jsme se přesunuli na jih k moři vyléčit mozoly a
nabrat nových sil. I zde byl iontový nápoj z chmelu ve výborné
kvalitě, pokrmy taktéž. Těch pár konzerv co jsme sebou táhli se v
pořádku vrátilo domů, dovezené jídlo z domova tu bylo fakt zbytečně.
U moře v těchto dnech je to opravdu paráda, protože jsme na plážích
byli úplně sami.
Po nabytí sil opět přesun na sever. Cesta přes Albánii nás uvedla do
reality nevšedních dnů, lépe řečeno do středověku. Až na ty auta,
ale i většina z nich pamatoval dobu, kdy většina z nás byla ještě na
houbách. Faktem je že z dob středověku se tu mnohé nezměnilo, kdo
nebyl neuvěří. Po rychlém průjezdu Albánií a jedním z největších
albánských měst Shkoder vítáme opět krásy Montenegra. Jedeme několik
desítek kilometrů údolím kolem řeky Morači a navštěvujeme kaňon
Mrtvice.
Týden utekl jako voda. Třetího června jedeme domů a už se těšíme na
další výpravu.
Cestování zdar.
Sepsal vůdce vrcholové skupiny Jirka B. |