Do Černé Hory jsme vyrazili dne 26. 5. 2006 v 15.00hod. Cestovali jsme plně naloženým osobním vozidlem zn.MAZDA 626. Průjezd Rakouskem a Maďarskem bez problémů- samá rovina a dálnice. První otevření kufru proběhlo na přechodu do Srbska a první bloudění následovalo v Bělehradě, kterým jsme se proplétali a sledovali směrovky na Čačak. Vše šlo v pohodě až do okamžiku kdy se zezadu ozval právě se probudivší Venca a zřejmě ještě ze spaní zahlásil: "tady doprava". No kdo jeho by neposlechl? Takže následovala další půlhodinová projížďka nočním Bělehradem, při které Vašek znovu usnul a my konečně našli správný směr. Další, riskantnější bloudění následovalo při přejezdu do ČH. Octli jsme se na takovém místě, kde bota Čecha jistě ještě nespočinula. Panoramata krásná, ale pozor!!!! samej cikán.
Nakonec jsme se dostali k cíli naší výpravy, do pohoří Durmitor. I když jsme byli upozorněni na velké krásy tohoto pohoří, pohled vlastním okem předčil všechna očekávání. Malý ráj na naší utlačované Zemi . Po krátkém odpočinku a seznámení s místním pivem jsme naplánovali a během příštích čtyřech dní uskutečnili několik výletů včetně obhlídky místní vesnice a procházky kolem Crnovo jezera. Hned na místě zjišťujeme, že černohorci jsou pohostinní a v pohodě na čemž se v dalších dnech nic nezměnilo. Možná to bylo i tím, že právě probíhalo nadějné referendum o nezávislosti Černé Hory. První výlet byl na Savin Kuk, těžko říct proč jsme místo na něj došli na Istočni Vrh(2445m) a Vrh Sljemena(2455m). Dalším, díky větru bohužel neúspěšným, byl výstup na Bobotov Kuk(2523m), nejvyšší to kopec Durmitoru. Skončili jsme u ledové jeskyně, která byla díky tuhé zimě plná sněhu. Jeden den byl věnován i, údajně nejhlubšímu v Evropě, kaňonu řeky Tary. Zato veleúspěšné bylo každé zakončení dne v restauračním zařízení (Nikšičko a maso v místním podání).
Po fyzickém zničení jsme se přesunuli na jih k moři vyléčit mozoly a nabrat nových sil. I zde byl iontový nápoj z chmelu ve výborné kvalitě, pokrmy taktéž. Těch pár konzerv co jsme sebou táhli se v pořádku vrátilo domů, dovezené jídlo z domova tu bylo fakt zbytečně. U moře v těchto dnech je to opravdu paráda, protože jsme na plážích byli úplně sami.
Po nabytí sil opět přesun na sever. Cesta přes Albánii nás uvedla do reality nevšedních dnů, lépe řečeno do středověku. Až na ty auta, ale i většina z nich pamatoval dobu, kdy většina z nás byla ještě na houbách. Faktem je že z dob středověku se tu mnohé nezměnilo, kdo nebyl neuvěří. Po rychlém průjezdu Albánií a jedním z největších albánských měst Shkoder vítáme opět krásy Montenegra. Jedeme několik desítek kilometrů údolím kolem řeky Morači a navštěvujeme kaňon Mrtvice.
Týden utekl jako voda. Třetího června jedeme domů a už se těšíme na další výpravu.
Cestování zdar.

Sepsal vůdce vrcholové skupiny Jirka B.

              
Ještě před Durmitorem potkáváme elektrárnu u Plevlja, mí kamarádi bohužel nemají pro prekiontrii pochopení takže jedeme dál .
Most přes řeku Taru.
Národní park Durmitor.
 
Crno jezero.

 
Procházka kolem jezera, místy ledovou vodou. Brrrrrrr.
V hospůdce u Crnova jezera nám bylo dobře. Pivo a maso výborný . Ty rudý ksichty jsou skutečný- po probdělé noci v autě jsme usnuli na slunci.
Při výstupu na Savin Kuk.

PPohled na Bobotov Kuk.

Južni Vrh (2285m)
Z kempu byl super výhled ( noční foto ).
Kaňon řeky Tary. Údajně nejhlubší
 v Evropě (až 1300m).

 
Také jsme se pokusili dobýt Bobotov Kuk.

 
Chromější z nás na poslední chvíli vyráběli hole z větví.
Bobotov Kuk (2525m) se nám schoval v mlze. Pro silný vítr nedobyt.
Pod skálou "Obla Glava" (2303m) bychom navštívili "Ledenu pecinu" (ledovou jeskyni), nebýt toho, že vchod byl po zimě ještě plný sněhu.
Dolů už to byla pohoda.

 
Nakonec se z nás kamarádi nestali.
 
Řeka Morača.
 

Průjezd hlavním městem ČH Podgorica. Od 2. sv. války do 90. let přejmenováno na Titograd.
Hrad nad jezerem.
Skadarsko jezero.

 
Bez Jiříkovo polívek bych si vandr ani nedokázal představit. Jedna z mála
věcí co jsme jedli z domácích zásob.
Kemp u moře nedaleko města Ulcinj. Začátkem června jsme tu byli jediní hosté.
Pár minut jsme se opatrně přibližovali k hadovi, abychom ho nevyplašili. Až pak jsme zjistili, že se už chudák neprobudí.
Těchhle broučků co tlačí "šišku" bylo na pláži plno, dokonce o ně i zápasili.
Ani při vandru po pobřeží jsme žádné výletníky neviděli. Kdo ví, kdy tu začíná sezóna.
Ať je výlet kamkoliv, končí to vždy stejně. To mám kumpány .
Město Shkoder. Jedno z největších a nejstarších měst Albánie.
Jedeme jednou z hlavních silnic dvěstěpadesátitisícového města.
Byl to nářez.

Na některých tržnicích se ani neobtěžují se stavěním stánků.
Na zpáteční cestě navštěvujeme ještě kaňon Mrtvice.

A nakonec zápisky Jirky K. Kdo tam nebyl, tak asi vše nepochopí, ale nemohl jsem to sem nedat.