Bon jour Corse!
Tak jsme tady zase. Po úspěšné výpravě před pěti lety znovu
přijíždíme prozkoumat další přírodní krásy pohoří v moři, jak je
Korsika také nazývána. Je sobota, máme za sebou noční přejezd z ČR
do italského Livorna a dopolední plavbu trajektem. Jede nás celkem
jedenáct ve třech autech.
Nejdříve zkoušíme výstup na Monte Stello v úmorném vedru a pak
pokračujeme na nejsevernější výběžek ostrova Cap Corse. Tam v neděli
pěšky putujeme po útesech a prozkoumáváme starobylá opevnění. Pomocí
nich byl po staletí bráněn ostrov, na kterém jsou jich stovky. Odtud
sjíždíme po západním pobřeží na jih k městu Calvi. Navštěvujeme
místní pevnost a pokračujeme dále až do Porta. Cesta se dost klikatí
vysekána do skal vysoko nad mořem. Občas proběhne i koupačka a
v pondělí odpoledne se naše skupina trhá a naše auto (já, Venca,
Jirka a Lávka) se v Portu konečně odklání od moře směrem do hor.
Zůstáváme na dva dny v kempu horského městečka Evisa. Už od příjezdu
na ostrov nás pronásledují horka, a tak volíme raději proslulé
kaňony nabízející stín a koupání. Z Evisy do Oty v úterý procházíme
naší první soutěsku- Spelunca. Ve středu se loučíme s Evisou a
přejíždíme do Corte. Cestou v horách míjíme nejen kasárna
parašutistů Cizinecké legie, ale také stádo polodivokých prasat,
charakteristických pro tuto zemi. U Corte, tajném hlavním městě
odboje na Korsice zůstáváme další dvě noci. Ještě ve středu dáváme
kaňon Tavignano. Ve čtvrtek projíždíme údolím Restonica a od horního
parkoviště podnikáme pěšky tůru k jezerům Melo 1711m/m a Capitello
1930m/m. Pak částečně i po sněhu až do výšky přes dva tísíce metrů.
Na cestě potkáváme také oddíl paragánů z legie a mezi dočerna
opálenýma klukama nám na naše „Ahoj“ odpoví Polák a nakonec i Čech.
Ten prý už má odslouženo deset let a zbývá mu už jen pět. Ráno při
průjezdu Restonicí míjíme nástup na druhou nejvyšší horu Korsiky
Monte Rotondo 2622m/m. Chtěli jsme ho letos dát po minulém úspěchu
na králi Korsiky Monte Cintu, ale v letošním horku byl výstup
zavržen hned po příjezdu na ostrov. Marné bylo mé přemlouvání
kamarádů a nezabrali ani na dvě hospody po cestě (kdo by mi to taky
věřil). Taky mi někdo z nich tvrdil, že vrcholu lze dosáhnout i
v základním táboře. Taková blbost, ach jo.
Poslední den- pátek. Vstávám v půl šestý. V půl sedmý se loučím
s Jirkou u nástupu na kopec, kam mě odvezl. Už teď je dvacet nad
nulou. Objevuje se i Plzeňák Jirka s přítelkyní, po domluvě
z předchozího dne, kdy jsme se poznali u jezer. Ovšem moc dlouho nám
to spolu nevydrželo. Po dvou hodinách chůze prořídlým lesem a kolem
vodopádů řeky Timozzo už jsem u jezera Oriente 2061m/m o tisíc metrů
výš. Je pro mě překvapením co všechno roste v téhle výšce. Kolem
jezera jsou zelené louky, kterými protéká spousta potůčků z okolních
skal, kterým kraluje Monte Rotondo. Od nástupu až na vrchol jsem
nepotkal jedinou značku, ale orientaci usnadňují kamenní „mužíci“.
Od jezera postupuji částečně olšovou klečí, po kamenech a sněhem.
Posledních stopadesát metrů je spíše lehký lezecký terén za jedna až
dva, jak kdo chce. Skála je pevná a z každého chytu mám dobrý pocit.
Od jezera fotím a flákám se, ale i tak jsem po čtyřech hodinách a
šestnáctistech metrech nahoře. Půl jedenácté, úplně jasno, nikde ani
noha, jen pár kavčat přilétlo žebrat o mojí sváču. Cinto je sice o
sto metrů vyšší, ale nezáživný výstup v suti se s tím dnešním vůbec
nedá srovnat. Bohužel je poslední den a ve čtyři odpoledne musíme
ještě absolvovat přejezd k Bastii, kde v kempu u moře trávíme
poslední noc. V sobotu ráno nás čeká trajekt do Livorna.
Tak zase někdy někde… Už se těším.
|