(Pod)zimní  Watzmann

Zdroj:  www.krajinou.net

Tak už to vypadalo, že se letos do Alp vůbec nepodívám. Už do začátku září sněžilo a babí léto nikde. Ale ani špatné počasí netrvá věčně a tak jsem narychlo zplánoval výlet do Berchtesgadenský Alp v Německu. Tuto část Alp tvoří sedm samostatných masivů, z nichž  masiv Watzmann je bezesporu největším lákadlem, a proto si jej také vybíráme za náš cíl. A není také náhodou, že zde chceme vystoupit na nejvyšší vrchol Watzmann- Mittelspitze (2713m) a absolvovat vyhlášenou hřebenovou túru.

Vyjíždíme na víkendovou akci jedno říjnové sobotní ráno z Českých Budějovic.  Jádro skupiny tvořím já se svým stálým parťákem Martinem a ještě se k nám přidává Martinův brácha s přítelkyní Žanetou. Vzhledem k tomu, že je Watzmann „kousek“ od Salzburku, tak  ještě před polednem parkujeme na levném parkovišti u potoka Wimbach, nedaleko Ramsau bei Berchtesgaden a vydáváme se na cestu.

Na chatu Watzmannhaus to máme necelých třináct set metrů převýšení lehkým terénem. Cesta vede po dobře udržovaných stezkách nejdříve lesy a později loukami odkud se nám začínají otvírat výhledy na okolní kopce a údolí. Cesta je pohodová a my plní sil, takže se už ve čtyři odpoledne válíme před chatou, hřejeme se na sluníčku a čekáme na šestou večerní hodinu, kdy se obvykle na chatách začíná podávat večeře. Po večeři přidáváme s Martinem ještě dvě pivka a jdeme po deváté na kutě. Ale pohled z okna chaty mě ještě vyhání na terasu a já dělám pár nočních fotek rozzářeného městečka Bechtesgaden v údolí lemovaného okolními horami. V dálce podle rozsáhlé záře světel proti noční obloze odhaduji  ukrytý Salzburg.

 Kdo chce v jednom dni absolvovat cestu z Watzmannhausu (1930m) přes hřeben Watzmannu a pak sestup s převýšením přes dva kilometry dolů zpět k autu, navíc dlouhým údolím, je třeba, aby si přivstal. Nocleh máme po předchozím telefonátu zajištěn (doporučuju- chata bývá přeplněná), ale za těch dvacet euro mohlo být místa na spaní trochu více, než těch nezbytných šedesát čísel na šířku pro každého. Takže budíček v půl šesté je tak trochu i vysvobozením. Jako první slézáme rozespalí z palandy a při svitu čelovek narychlo sbíráme své věci k nelibosti ostatních spolunocležníků, které tímto budíme. Přesouváme se do předsíně, kde proběhne rychlá snídaně a dobalování batohů. Pak rychle do bot a šup na mráz. Ještě za tmy vyrážíme na první vrchol, který je zároveň začátkem hřebene. Ze začátku to jde jako obvykle ztuha. Je tma, zima a nálada se mi zlepšuje až s východem slunce, kdy nás začínají zahřívat první sluneční paprsky, a já si začínám výstup užívat. Kdo zažil východ slunce na horách a navíc z výšky, tak ví, o čem tu píšu. Východy slunce v horách jsou prostě super. Přesto výšku nabíráme pomaleji než včera, protože kličkujeme mezi stále častějšími místy se zmrzlým sněhem po kamenech. Na mačky je ještě brzy. Po desáté dosahujeme prvního vrcholu  Hocheck (2651m). Zatímco na chatě předchozí den vládlo téměř letní počasí, tady je spousta sněhu a teplota na nule. Ovšem to hlavní měly oba dny společné. Pořád svítilo slunce a byla výborná viditelnost, což nám vydrželo po celý den a my se mohli kochat tou nádherou všude kolem.

 Na „Hošku“ většina lidí končí a dál pokračuju jen já s Martinem a pak dalších asi sedm lidí na 2,3km dlouhý hřeben. Ten vede přes nejvyšší vrchol masivu  Watzmann- Mittelspitze (2713m) a končí na Watzmann-Südspitze (2712m). Charakter cesty se tu zcela mění. Bez sněhu je hřeben v některých místech velmi úzký, někde velmi členitý a jakoby rozervaný s místy, kdy se často klesá a opět stoupá. Cesta je velmi vzdušná a je z ní často vidět do východní stěny a do závratných hloubek, kde se o dva kilometry níže odráží hladina jezera Königsee. V letních měsících je hřeben hojně vyhledáván a nezřídka na něm bývají zácpy. Ale teď jsme tu sami. Hřeben je z větší části zasněžen a ocelová lana se mnohdy ztrácí pod sněhem, takže často ani nevíme, jestli po klettersteigu vlastně jdeme. Jediným vodítkem nám je pár stop vyšlapaných ve starším zmrzlém sněhu, na kterém dobře drží mačky. V těch také přecházíme celý hřeben, i když často i po skále, zvlášť ve východní stěně. Dost často si i zalezeme, obtížnost maximálně za dva, ale mixový terén je těžký a propasti na obou stranách cesty hluboké. Nejdříve dosahujeme hlavní vrchol Mittelspitze, kde zjišťujeme, že tu delší a výživnější část máme ještě před sebou. Díky zimním podmínkám, které na hřebeni vládnou, na něm trávíme skvělé dvě hodiny. Až po jedné hodině odpolední si dáváme zaslouženou přestávku na Südspitze po absolvování celé cesty.

 Pak už nás čeká jen sestup jižním svahem, který je po skvělé akci spíše nutným zlem. Aspoň je tu sněhu na sluneční straně pomálu. Nejdříve skalnatým terénem, poté sutí a horskými loukami a lesy sestupujeme do údolí. Jenže to už je slunce za obzorem a začíná se stmívat. Čeká nás ještě pochod jedenáct kilometrů suťovitým údolím k našemu autu a tak přidáváme do kroku. Hned zpočátku míjíme Wimbachgrieshütte. Bylo by to super zastavit se na „Gulaschsuppe“ a „jedno“, ale nemáme čas a chata je v této roční době stejně zavřená. Poslední hodinu jdeme za tmy, až se „uťapaní“ konečně v půl osmé večer scházíme s Romanem a Žanetou na parkovišti a s úlevou shazujeme batohy. Byl to skvělý den, ale povinnosti volají, a tak se bez zdržování vydáváme na cestu do Budějovic, kde jsem o půlnoci. Nejvyšší čas. Právě začíná pondělí a s ním v sedm nula:nula neodvratný pracovní proces.

Turistiku v Alpách provozuji většinou od jara do podzimu, ale tato akce pro mě byla díky podmínkám spíše akcí zimní.  Je to jiné. Hory pokryté sněhem mají svoje nádherné kouzlo a určitě se do nich vyplatí vyrazit i jindy než v létě.

A pár rad na závěr:
- Ověřte si na netu kdy je chata otevřená (letní sezóna) a zamluvte si nocleh s několikadenním předstihem na tel.: +49/8652/964222, chata bývá přeplněná
- Cena noclehu na společné noclehárně- 20,-Eu a pro členy AV je to za 10,-Eu
- Večeři i snídani je možno realizovat na chatě v restauraci
- Pitná voda je na Watzmannhausu zdarma, tři litry na cestu budou tak akorát
- Rozdělte si túru na dva dny, první den výstup na chatu Watzmannhaus a druhý den přechod samotného hřebene a návrat na parkoviště
- Doporučuji přejít hřeben nejpozději do jedné hodiny odpoledne kvůli změně počasí a také vzhledem k tomu, že zpět na parkoviště je to velmi daleko a zároveň je třeba "naklesat" přes dva kilometry
- Zjistěte si na netu předpověď počasí, při náhlé změně není z 2,3 kilometr dlouhého hřebene úniková cesta, při možnosti bouřek zásadně na hřeben nenastupujte
- bez sněhu není feráta technicky moc obtížná, přesto doporučuji ferátový set
- S ohledem na vzdušnost cesty doporučuji tuto jen lidem netrpícím závratěmi z výšek
- Berte ohled na ostatní, v létě je cesta pro svojí atraktivitu hojně navštěvovaná
- Mapku oblasti a další fotky najdete na www.krajinou.net

Kdo by se chtěl v oblasti Watzmannu zdržet o něco déle než my, může si vybrat z dalších možností výletu, jako třeba plavba po šest kilometrů dlouhém jezeře Königsee. Při plavbě je možno navštívit vyhlášený barokní kostel Svatého Bartoloměje z roku 1134 odkud vede ještě stezka k Ledové kapli. Pár set metrů od parkoviště pod Watzmannem se nachází romantická soutěska Wimbachklamm s množstvím vodopádů a peřejí, kterou se postupuje po dřevěných lávkách nad běsnícím potokem Wimbach. Pro skálolezce je určitě velkým lákadlem východní stěna Watzmannu s převýšením dva kilometry a obtížností za tři. Ovšem nejnavštěvovanějším místem oblasti je zřejmě monument Kehlsteinhaus (1834m), známý více pod názvem Orlí hnízdo. Dalším známým místem Berchtesgadenských Alp je Steinernes Meer (Kamenné moře). Co se týká vrcholů, tak by měl být určitě zmíněn Hochkönig (2941m), na který vede také po hřebenu skvělý Königsjodler klettersteig.