Totes Gebirge
 
Klettersteig Tassilo "C" - Schermberg 2396m
Grosser Priel 2515m
 
2.- 3. 9. 2009

Byla to obyčejná dvoudenní akcička v Alpách. Večer přijíždíme pod kopec a druhý den ráno jsme už v šest hodin na cestě. Před devátou dorážíme na chatu Welser Hütte a já zjišťuji počasí u chataře. Taky si říkám, že bychom možná mohli dát na závěr dne Priel a pro jistotu objednávám na chatě nocleh. Mildovi se moje úvahy ohledně Prielu moc nezdají, ale já se nevzdávám a průběžně ho cestou po klettersteigu na Schermberg informuji o tom, že času je dost a bylo by škoda nedat Priel- nejvyšší kopec Totesek, zvlášť když je téměř na dosah ruky. Cestou asi dvěstěpadesátkrát kontroluji čas, propočítávám časový harmonogram a mám radost, že to s tím Prielem vypadá celkem nadějně. Milda se z mého nadšení moc neraduje, ale vždy vymyslím nějaký ten argument, abych ho uklidnil. Schermberg dáváme ve dvanáct a v sedle pod Prielem jsme po druhé hodině. Zbývá asi pětset metrů na hlavní vrchol a já Mildu ubezpečuju, že když trochu máknem, tak jsme v pohodě do čtyř na Prielu. A možná ani nezmokneme, i když podle předpovědi se má počasí odpoledne kazit. Ale těm chatařům se taky nedá všechno věřit. Milda zatíná zuby a ani moc nenadává, ale jeho smrtícím pohledům raději uhýbám očima a jdu napřed. Asi půl hodiny pod vrcholem zjišťuji, že chatař nekecal- rychle tmavne obloha. V tu chvíli se projevilo Mildovo srdce bojovníka a se slovy „Když už jsem tady, tak to dám“ vykračuje vstříc vrcholu. No a pak dopadne všechno přesně tak, jak jsem si myslel, že to dopadne. Ve čtyři jsme skutečně na vrcholu a o půl hodiny později začne pršet. Jenže to už jsme na sestupu a já vyzývám Mildu, aby si oblékl tu nepromokavou bundu, jak jsem mu radil vzít sebou. Taky se ho znovu ptám, jestli je ta bunda opravdu nepromokavá. Odpověď „No jasně“ mě uklidňuje. Ovšem o půl hodiny později mi na tu samou otázku odpovídá „Už ne“. I přesto dál sestupujeme k chatě a po krátké pauze až na parkoviště k autu. Asi takových 1800 výškových metrů dolů za deště. Aspoň nás přestalo trápit vedro, kterého jsme si užili dost při výstupu a potkali jsme spoustu deštěm vylákaných mloků.
Zmákli jsme tři kopce a dali celkem 2200 metrů převýšení v jednom dni. Akce jak má být a navíc „na pohodu“ .  A Mildu už snad vztek přešel. Tento článek píši asi měsíc po Prielu a před týdnem mi přišlo pozvání od Mildy na další akci v Alpách. Ale s díky odmítám. Nejsem si jistý jestli nepřichystal pomstu- na akci si totiž bere taky svýho kámoše. V každým případě by si do ničeho ode mě už nenechali kecat, a tak by to byla asi trochu nuda.

A jak to viděl Milda "Lachtan"? To si můžeš, milý čtenáři, přečíst tady:
     
Po nečekané pozvánce od Davida ke zdolání zbrusu nového klettersteigu Tassilo (k vybudování téhle 1 400 m. dlouhé ferraty s převýšením 600 metrů stačilo začátkem léta pouhých 8 dnů) vedoucího na Schermberg  (2 396m) bez promýšlení souhlasím a narychlo si v práci beru těžce vydřenou dovolenou. Nejsem masochista a sebepoškozování mě taky neláká, takže kdybych tušil, jak se celá akce nakonec zvrhne, zůstal bych asi trčet doma a jen tiše záviděl...
Odjezd byl nakonec stanoven na večer 2. září ve středu, proto jsem se poctivě připravoval den předtím v jedné z vyhlášených českobudějovických náleven. Samozřejmostí byl pozdní příchod do práce, stejně jako telefonát od šéfa, který tak zjistil, že jsem v pracovní době už někde na hranicích s Rakouskem... Potěšil mě alespoň fakt, že sbalení všech nutných věcí mi i s rychlým osprchováním nezabralo víc než šest minut. Cesta na místo určení proběhla bez problémů, navigace obsahující mapy maximálně tak z roku 1968 nás sice pěkně protáhla malebným rakouským venkovem, ale nakonec jsme vedeni vlastním instinktem dorazili za tmy na místo určení- k perníkové chaloupce Almtalerhaus. Almtalerhaus je sympatická chata s hospůdkou ležící v nadmořské výšce cca. 715 metrů, je obklopena hustými lesy, a na jaře v době tání tady hučí řeka sbírající své ledové vody z vodopádů padajících do údolí In der Hezau. Ze zahrádky těsně nad korytem říčky se nabízí dech beroucí výhled na masiv Schermbergu (zapomněl jsem zmínit že jeho severní stěna- překvapivě nazývaná Nordwand, patří se svou uctivou výškou 1 400 metrů mezi deset nejvyšších stěn ve východních Alpách). Nocleh na Almtalerhausu není drahý, noclehárna vyjde na lidových 6 Euro, postel pak 8 Euro, ale to jen pro členy Alpenverein. Ostatní si zaplatí dvojnásobek. Češi si ale tradičně nechají pro korunu vrtat koleno, a abychom si nezkazili pověst, jdeme radši spát do lesa. Naše přespání se nese v duchu výcviku speciálních jednotek, tzn. 4x za noc probuzení a zrychlený přesun kvůli dešti. David se tak soustředil na hledání vhodného místa ke spaní, až ztratil čelovku. Ráno se zjistilo, že za to mohl patrně instinktivní strach ze zlodějů, protože Dave čelovku zašlápl do země, a pro jistotu si na ní ještě ustlal... Nakonec se nám podařilo usnout ve 4:30 ráno, takže celkem úspěch.
Budíček přišel v 5:30, půl hoďky na rychlou snídani a odchod vstříc nedozírným výšinám. Půlhodinová cesta lesem jen neznatelně stoupá, to abychom si mohli vychutnat velké převýšení pěkně na jeden zátah. Už od rána bylo celkem příjemné teplo, takže se mi povedlo propotit polartec ještě než se cesta začala pořádně zvedat. Zezačátku se kocháme výhledy do údolí pod námi, a protože David s předzvěstí věcí příštích žene jako blázen, zdoláváme prvních 1 000 metrů převýšení k horské chatě Welser Hütte během dvou hodin. Chatu, vybavenou mimo jiné i menší lezeckou stěnou, postavili na dnešním místě v sedmdesátých letech poté, co stařičkou Welser Hütte smetla lavina do údolí a její následovnice přestala vyhovovat potřebám zhýčkaných turistů. Sympatický personál nám nacpal pod nos plánek klettersteigu s vyobrazením obtížnosti C/D a se slovy, že je to lebensgefährlich kvůli blížícímu se dešti, nám s úsměvem zamávali na cestu.
K ferratě přicházíme po necelé půlhodině, cesta je viditelně značena oranžovými puntíky, poslední část před nástupem na klettersteig vede nepříjemným suťovým polem. Sluníčko příjemně hřeje, mraky nikde, a žádný jiný člověk široko daleko – ideální kombinace, která se jen málokdy vydaří. V první polovině klettersteigu jsem měl jako člověk menšího vzrůstu místy problémy, ale když už jsem se trmácel takovou dálku, rozhodl jsem se vydržet a vyvrcholit... Pokud by dělal výstup, nebo  nenadálá změna počasí někomu problémy, nabízí ferrata v první polovině dvě možnosti rychlého ústupu, a to vždy širokou travnatou plochou nalevo, která ale přechází v poměrně zrádné a dlouhé suťové pole. Trasa je vedená přes nižší vrchol Almtaler Köpfl (2 204 m), kde byla původně uložená vrcholová kniha klettersteigu (na rozdíl od Schermbergu sem vylezete právě jen ferratou), já ale nic nenašel. Dávám si památeční foto a kochám se nádherným výhledem na jezero Grosser Ödsee i jeho menšího bratříčka, za zády vrcholy Kreuz a Zwillingkogel (tam nevede značená trasa, ale nedaleko od Welser Hütte je patrný zřetelně vyšlapaný chodník), všemu vévodí nejvyšší hora Totes Gebirge- majestátní Grosser Priel.
V polovině odpočinkové hřebenovky před stoupáním na Schermberg za sebou zaregistruji pohyb a všímám si, že nás poměrně rychlým tempem dohání značně namakaná osoba. Její tempo je neuvěřitelné, proto s Davidem radši uhýbáme na bezpečném místě z cesty. Jen nevěřícně koukám a vytírám si z očí pot, když si to kolem nás bez jištění prosviští babka neodhadnutelného věku s tváří  ošlehanou větrem, jako mají kovbojové v rodokapsu. Plíce jsem vyplivnul už dávno, ale při pohledu na zběsilé důchodcovské tempo mi kolabují i ostatní orgány v těle. Dave se bláhově snaží s babkou držet tempo, ale po necelých pěti minutách s jazykem na triku taky odpadá.
Vrchol Schermbergu je na dosah, takže nakonec se dávám do pronásledování důchodkyně na útěku i já, a po dvaceti minutách se mi to na konci klettersteigu daří. Zatímco se u vrcholové svačinky snažím při pohledu na Spitzmauer popadnout dech, babka nevzrušeně vykládá, že jí výstup od Almtalerhausu zabral necelé tři hodiny. Přitom jsem byl na sebe hrdý, že jsme se nahoru vyškrábali za šest hodin (to je ale pořád o půlhodinu rychleji, než uvádí oficiální průvodce).
Sestupová trasa je plná ostrých kamenů a hlubokých trhlin, stačí použít selský rozum a nejít přímo po značené trase, ta je pro nepozorného člověka nebo unavené nohy nebezpečnější než klettersteig.
Normální člověk by v téhle chvíli sešel k Welser Hütte na jedno zasloužené pivko a potom tradá domů. Jenže já jsem šel s Davidem, neboť jeho touze po znovudobytí Grosser Prielu nešlo vzdorovat. Nakonec mě ukonejšila domluva, že nahoru se vyškrábeme šnečím tempem, a zpátky na chatu, kde nás kromě postele čeká i gulášovka a pivo, už nějak dojdeme. Roboticky kladu nohu před nohu, očumující kamzíky okázale ignoruju, a po necelých třech hodinách konečně opírám zpocená záda o několikametrákový kříž na nejvyšší hoře Totes Gebirge. Z nadmořské výšky 2 515 metrů ale není zas tak pěkný výhled jak jsem očekával. Ten výhled totiž není žádný. Jak už to na horách bývá, během deseti minut se přihnala stěna temných mraků a padla taková mlha, že nevidím dál než 20 metrů od sebe. Mírné obavy o můj drahocenný život mi vlily čerstvou krev do žil a po pětiminutovém odpočinku už mažeme pekelnou rychlostí dolů. David jde první, místy ho ztrácím z dohledu a následuju ho jen podle zvuku hůlek cvakajících o kamení. O tom, že zážitek nemusí být příjemný, hlavně že je intenzivní, jsem se přesvědčil hned deset minut potom. Z mokré mlhy se stal mírný deštík, z deštíku se vyklubal déšť, a nakonec se roztrhlo nebe a vylilo se přímo na nás. Protože jsem lišácky vytušil, co bude následovat, nasadil jsem si na hlavu znovu helmu a následující pětiminutové lehké krupobití mě nijak nerozhodilo. David je samozřejmě takovej drsoň, že krupobití ani nezaregistroval. Z našich pohorek v ceně poloviny průměrné mzdy vytékala voda vrchem, jak byly deštěm naplněné po okraj, a aby toho nebylo málo, museli jsme ještě sestoupit strmým klesáním ve skalní stěně Hans–Bauer Band po dvou žebřících. Normálně proti žebříkům nic nemám, ale když vedou ve výšce 1 850 m.n.m. skrz vodopád, to už člověk mírně znejistí. Alespoň nám po koupačce nevadilo, že se chodník místy měnil v dravou horskou říčku.
Ve Welser Hütte už jsme byli horlivě očekáváni, ale těžko sedět v hospůdce nebo spát, když člověk nemá jedinou suchou věc na převlečení. Navíc nás v dalekých Budějovicích očekávali naši nejbližší, a nám se za celý den nepodařilo chytit ani čárku signálu do mobilu, abychom dali domů vědět, jak tady vlastně válčíme. Zakousl jsem kokosovou tyčinku, zapil jí tak železitou vodou, až se mi z ní pět minut motala hlava, a po vyždímání pouzdra na mobil padlo rozhodnutí, že musíme sejít až dolů do údolí než padne tma. Čelovku sice David ráno našel, ale z pochopitelných důvodů ji nechal radši zamčenou v autě... Rozloučili jsme se s majitelem chaty a vyrazili hustým deštěm v silném větru směrem do civilizace. Kilometrové převýšení nakonec nebyl tak hrozný problém jak by se mohlo zdát, a nám se podařilo prokličkovat mezi mloky dolů do údolí  In der Hezau a s posledními zbytky světla vejít do temného lesa. Jakoby na rozloučenou s dvojicí bláznů vnímáme za zády hučící masu vody valící se přes hranu vysokého vodopádu do kamenitého koryta vyschlé řeky. U auta jsme vyždímali batohy i jejich obsah, na oslavu uchránění holého života jsem snědl poslední banán a hurá směr ČR. Navigace s inteligencí žáka pomocné školy na nás zase zkoušela svoje fígle, ale protože volání domova bylo silnější, přivítala nás těsně před půlnocí cedule s nápisem České Budějovice.
Jak celou akci zhodnotit? Velké očekávání a euforie z vítězství následovaná totální únavou a smířením se smrtí. Prostě paráda jako vždycky .