Trbovlje 360/1, Slovinsko

Budí mě hlasy. Vůbec jim ale nerozumím. Chvíli mi trvá než přijdu k sobě. Pomalu se rozkoukávám. Moc toho ale nevidím kromě ostrého světla policejní baterky, kterou mi svítí do očí. Pomalu mi dochází, že jsem v opuštěném lomu, kde jsme vyčerpaní po výstupu na Triglav a hledání třistašedesátky ulehli s Martinem v půl jedné v noci ke spánku. Teď je o půlhodiny víc a budí nás policie dožadující se dokladů. Tak vylézáme ze spacáků k autu a hlavně do zimy pro cestovní pasy. Chvíli se klepeme zimou (teplota na nule) než se nás policistům zželelo a nechávají nás pokračovat ve spaní. Padám na karimatku a okamžitě usínám, jenže už za tři a půl hodiny zase vstávám a s Martinem sjíždíme do údolí na parkoviště u železničního nádraží Trbovlje. Komín jsme okoukli předchozího večera a tak jdeme na jisto. Potácíme se za tmy po kolejích, protože je to nejkratší cesta a taky energie nemáme nazbyt. Ke komínu se dá dostat snadno. Stačí popojít o pár desítek metrů dál kolem objektu, kde oplocení TET (termoelektrárna Trbovlje) znenadání končí. V půl šesté jdeme na to. Moc mi to nejde, navíc jsem si vzal rukavice z tenké kůže, takže mě po pár desítkách metrech bolí prsty. Počítám odpočívadla, přes které přelézáme, ale moc rychle neubíhají. Je taková mlha, že vidíme jen pár metrů nad sebe. Mám zafixováno (samozřejmě blbě), že odpočívadel je sedmnáct, ale na desátém mi už moc sil nezbývá. Chvátáme totiž, abychom z vrcholu stihli východ slunce. Na jedenáctém odpočívadle se (jako i na všech předešlých) svalím na  mřížovanou podlahu a oddychuji. Jen tak mimochodem se podívám vzhůru a jaké překvapení-tentokrát nekoukám do černé mlhy, ale na vrchol komína a nad ním blednoucí nebe. No konečně. Trvalo nám to necelých pětapadesát minut od paty komína ke dmychadlu. Posledních asi třicet metrů komína vystupuje z mlhy, která se rozprostírá přes celé údolí. Nahoře rychle připravujeme foťáky a za pár minut na obzoru začíná vykukovat slunce. Stihli jsme to tak akorát. Východ slunce vyšel opět skvěle. Je opět úplné jasno a první sluneční paprsky nás začínají zahřívat přes propocené oblečení studící na těle. Trávíme nahoře asi hodinu, svačíme, fotíme a užíváme si výhled. Bohužel mlha se z údolí nezvedá a tak, teď už pomalu, sestupujeme. Cestou několikrát vstupujeme na prohlídku do vnitřku komína- má totiž  dvojité stěny. Jak někdo vtipně poznamenal, je to proto, aby komínář provozující výstup za deště mohl zvolit postup vnitřkem, kudy mezi dvojitými stěnami také vedou žebříky. Na prvním odpočívadle nad zemí asi dvacet minut čekáme než dělník pracující pod komínem odchází a potom i já s Martinem opouštíme elektrárnu. Nikam nechvátáme, cestou k autu si prohlížíme ,teď už za světla, elektrárnu a přilehlý uhelný důl, ze kterého uhlím zřejmě "krmí" TET. Také cestou potkáváme další dva železné komíny, tak čtyřícítky. Máme toho ale dost, takže je míjíme. Čekáme jestli se mlha zvedne, ale při všem tom štěstí, které nás po oba dva dny provází, máme také smůlu. Pohledu na třistašedesátimetrového obra jsme bohužel ušetřeni a tak v poledne odjíždíme směr ČR. Cestou zastavujeme na dvě hodiny na dálničním parkovišti ještě ve Slovinsku, kde dospáváme dluh z poslední noci. V Budějkách jsme ještě ten den večer.