4. - 10. 9. 2006

    O Mont Blancu jsme přemýšleli od  té doby, co jsme vystoupili na Grossglockner. A tak se stalo, že dne 4. 9. 2006 v pondělí jsme v deset dopoledne vyrazili z Českých Budějovic, směr Francie. Cestou jsme asi sto kilometrů před cílem přespali na odpočívadle u silnice.
    V úterý v  deset dopoledne zastavujeme na parkovišti v Le Fayet. Parkoviště doporučuji- doba stání neomezena a zdarma. Navíc je hned u dolní stanice Tramway du Mont Blanc. Šetříme síly a tak se pomocí přeplněného vláčku dostáváme do horní stanice Le Nid d´Aigle ve výšce 2372m. Tady vláček končí, a tak všichni cestující pokračují dál pěšky. Někdo jen kousek k blízké vyhlídce na ledovec Bionnassay a ostatní výš směrem k chatě Tete Rouse, která je pro mě, Martina a Romana dnešním cílem. Průvodce uvádí, že kousek nad konečnou stanicí se dá odbočit ze správné cesty špatným směrem. Nezklamali jsme ( už pokolikáté? ). Po čtvrt hodině je nám jasné, že jdeme s davem turistů k vyhlídce. Otáčíme a vracíme se zkratkami  sutí ve směru, kde tušíme správnou cestu, kterou nakonec nacházíme. Celou cestu pálí slunce a my se potíme pod pětadvacitikilovými batohy. U Baraque forestiere děláme pauzu a poprvé vidíme hřeben vedoucí k chatě Gouter. Asi ve čtyři  hodiny odpoledne sundaváme batohy u Tete Rouse 3100m. Odpočíváme, vaříme a koukáme na okolní hory. Zvlášť vyniká Ag. de Bion., která nás bude provázet i následující den. Také sledujeme kuloár, kterým budeme prostupovat zítra, odkud je neustále s přestávkami slyšet rachot padajících kamenů. Je takové teplo, že ani nevybalujeme stan a spíme pod širákem. Už od jedné hodiny ranní z chaty vyráží první pokušitelé o vrchol, kteří během noci utvoří na výstupovém hřebenu po chatou Gouter světelného "hada".
    Další den nemusíme chvátat a tak z Tete Rouse odcházíme kolem poledne. Asi hodinu před tím z hřebenu po dlouhém hledání vrtulník odváží turistu, kterému výstup nevyšel. Je stále pěkné počasí. Po přechodu sněhového pole, kde naposledy nacházíme  tekoucí vodu ve sněhu, přicházíme ke kuloáru. Přebíháme ho bez maček, protože první část je bez sněhu po skále a zbytek se jde v měkkém sněhu. Hřeben k chatě Gouter je příjemným zpestřením cesty, nejedná se totiž o nudný "choďák" a ruce je třeba používat dost často. V tuhle roční dobu tu není moc lidí, tak nemáme ani problém s padajícím kamením. Pokud by tu, ale bylo čerstvě nasněženo, tak by to zase taková legrace nebyla. Postup byl na pohodu, takže jsme se k chatě Gouter (3800m) dostali až v pět odpoledne. Úsek těsně pod chatou je spíš lehká ferata zajištěná lany. U chaty je citelně chladněji, takže se vevnitř  převlékáme a jdeme stavět stan. Jaké překvapení: v "kempu" nad chatou jsou jen tři stany a co víc: žádný Čech, což je pro nás dost překvapující. Čechy jsme vlastně za celé čtyři dny potkali jenom jednou. V téhle výšce jsem už do sebe dostal jenom polívku s chlebem a ani to mi moc nejelo. Následovalo focení nádhernýho západu slunce a po deváté večer už jsme zalézali do spacáků. Od někoho jsme se dozvěděli, že první vůdci z chaty plánují odchod v jednu hodinu ráno. Počítáme, že se k nim přidáme, je nám jasné, že toho stejně moc nenaspíme. V jednu kontroluju počasí, ale je úplně zataženo a nikde ani noha. Snažím se znovu usnout, ale Roman má povídavou náladu, takže se jen převaluju a marně se Romana snažíme přesvědčit, že má taky spát. Ve tři hodiny konečně slyšíme typické chroupání maček na zmrzlém sněhu. Všechno máme připravené předem, takže do pěti minut pochodujem k vrcholu. Najednou je nebe bez mraku plné hvězd, teplota těsně pod nulou a jde se dobře i když pomalu. Cestou sledujeme hada tvořeného čelovkami, který se líně táhne za námi v dostatečném odstupu. Na Dome de Gouter dáváme kratší pauzu a pokračujeme směrem k Valotce, kde v podstatě začíná vrcholový hřeben. Pro mě je to příjemná změna, postup po hřebeni je zajímavější a i když se ještě nerozednilo, tak je už něco vidět. Navazování na lano v takovémto případě nefandím, takže asi jako jediní jdeme nenavázaní. Navazování chápu jen u profesionálních průvodců, kteří to mají v popisu práce a navíc jsou zkušení, ale proč se navazují ostatní mi není úplně jasný. Snad jim to dává pocit jistoty. Já bych celou cestu trnul hrůzou kdy mě někdo strhne sebou dolů. Vůbec nevím jak bych strhnutí dokázal zabránit, zvlášť kdyby padal někdo za mnou. Mnohem důležitější je mít v ruce cepín, ale asi ne pro některý lidi. Kousek pod vrcholem je hřeben znatelně ostřejší a občasné vyhýbání s protijdoucími lidmi vyžaduje dost opatrnosti. Byl jsem svědkem příhody, kdy se dva navázaní turisti  potkali se sedmičlennou skupinkou (samozřejmě taky na laně)  a ani za nic nechtěli ustoupit z hřebenového chodníčku, aby dali přednost vícečlenné skupině. Bylo z jejich výrazů v obličeji poznat, že jsou dost vystrašení. Po chvilce vyčkávání nakonec sedm lidí začalo postupně uhýbat těm dvěma. Byl z toho pěknej propletenec, ale nakonec vše dobře dopadlo. Asi v sedm hodin konečně docházíme na vrchol. Je to o to hezčí, že když poprvé vidíme vrcholové plato, tak nás přes něj ozáří právě vycházející sluníčko. Na hřebenu už bylo asi minus patnáct a dost foukalo, takže nám ranní "pohlazení" od sluníčka přišlo vhod. Počasí bylo super, tak jsme se i přes mráz zdrželi na vrcholu skoro půl hodiny. Cesta zpět  proběhla v pohodovém tempu, fotili jsme výhledy- fakt stály za to, občas i polehávali,protože  únava z nevyspání a výšky byla znát. Cestou k vrcholu toho nebylo moc vidět, byla zima, ale i tak to bylo lepší, než když do nás teď pralo sluníčko a my se pěkně potili. Zkusil jsem si sundat čepici ze zpocený hlavy, ale ta mi vzápětí málem umrzla. I fotit se muselo v rukavicích.Tak jsme byli rádi když jsme mohli asi v jedenáct dopoledne znovu zalézt asi na hoďku a půl do stanu a trochu dospat co jsme minulou noc zameškali. Odpoledne jsme se po sbalení věcí vydali dolů k Baraque  forestiere, kde jsme se se dvěma Poláky uvelebili na noc. Těsně nad námi byly večer husté mraky skrz které bylo občas vidět blýskání a slyšet hromy. Na chatě Gouter bych v tu dobu být nechtěl, stihli jsme tak akorát.
    V pátek, po dokončení sestupu k horní stanici vláčku a svezení na parkoviště k autu, jsme vyrazili směr Zerrmat ve Švýcarsku. Chtěli jsme další den udělat ještě jednodenní procházku. Přespání proběhlo kousek od městečka na skládce štěrku, kde Martin překvapil a vytáhl láhev šampusu na zapití podařeného výstupu. Další den jsme se brzy ráno nechali vlakem odvézt do Zerrmatu a odtud nejdřív pěšky, pak lanovkou a pak zase pěšky dorazili v poledne k Hornlihutte- výchozího místa při dobývání Matterhornu hřebenem Hornli. Měli jsme dost času a tak jsme opět za krásného počasí vystoupali asi stopadesát výškových metrů po hřebeni, abychom si zkusili jak ta cesta vlastně vypadá. Šlo to v pohodě, ale co by nás čekalo zbývajících více než tisíc výškových metrů k vrcholu jsme nezjišťovali a už pouze pěšky sestoupili až do Zermattu. Ještě ten den jsme se vydali na zpáteční cestu domů, kam jsme dorazili v neděli večer.
    Během výletu nebyly opomenuty ani komíny a po jednom výstupu bylo provedeno v každém státě, kterým jsme projeli. Jeden zde.