Je sobota 16. 6. 2007 a já s Martinem jedeme na poslední chvíli do Dolomit.  Původně jsme plánovali něco ve Vysokých Taurech, ale tam už měsíc téměř denně sněží (a sněžilo ještě v půlce července). Čekali jsme až skoro do plánovaného odjezdu, ale tři dny před tím jsme to odpískali. Na poslední chvíli v pátek odpoledne mě napadlo, co Dolomity? Třeba tam nesněží. Hned jsem to volal Martinovi a ani ne dvacet hodin nato už frčíme do Itálie do oblasti Brenta, kde byla předpověď počasí mnohem lepší.
   Brenta je samostatná část Dolomit s nejvyšším vrcholem Cima di Tosa(3159m). Máme v úmyslu během tří dní přejít tento skalní masiv po vyhlášených ferratách ve výškách mezi 2500 až 3000m. Noclehy jsou z předchozího dne objednány na horských chatách. Tím se vyhneme nutnosti tahat sebou spacáky, karimatky a podobnou zátěž. I tak mám batoh díky lanu, mačkám, cepínu a ostatnímu matroši hodně přes patnáct kilo.
   Neděle:
   Po přespání v nedalekém lese konečně přijíždíme v deset dopoledne do Madonny di Campiglio (1500m), městečka v centru oblasti Brenta. Náš prvotní záměr nabrat výšku pomocí lanovky vzal za své po zjištění, že lanovce začíná sezóna až za tři dny. No co, tak zase pěšky. Před třetí hodinou odpoledne jsme na chatě Tuckett(2271m) a po krátké zastávce pokračujeme výš na naší první ferratu Dalagiacoma. Vede asi do výšky 2800m a bohužel zjišťujeme, že od dva a půl tisíce metrů zůstalo v horách po zimě ještě pořád dost sněhu. Zpět na chatě jsme asi v sedm večer. Ještě se naládujeme místníma špagetama a jdeme spát. V půlce června sezóna ještě nezačala a tak máme pokoj sami pro sebe.
   Pondělí:
   Z pohodlné postele se nám moc nechce, a tak z chaty vycházíme až v půl osmé směr sedlo Bocca Tuckett(2650m) odkud napravo po hřebeni a pak dále traverzem vede známá ferrata Bocchette Alte, která s Bocchette Centrale tvoří jakousi páteř masivu Brenta (bocchett-v překladu rozsedliny). Je chladno a svítí sluníčko, takže se jde dobře. Docela mě překvapuje, že na rozdíl od rakouských někdy až zbytečně přeplácaných cest jsou tyto italské co se týká jištění trochu jiné. Nachází se tu krátké úseky, které nejsou zajištěné vůbec, takže občas je třeba udělat snad i dvojkový krok. Rozhodně to přispívá k zatraktivnění a pestrosti cest a za to musím Italy pochválit.  Před jedenáctou jsme skoro ve třech tisících a ferrata přechází do traverzu skály, jejíž jedním z vrcholů je Cima di Brenta(3151m). Sněhu i když měkčího je čím dál víc a sněhové splazy překonáváme za pomoci cepínu až k hlubokému zasněženému kuloáru. Ocelové lano je na několik desítek metrů kam až vidíme pod sněhem, a tak ač neradi se vracíme (cestu přesto dokončujeme následujícího dne z druhé strany). Sestupujeme rychle asi sedmset výškových metrů na dohled k chatě, kde jsme strávili noc a nastupujeme na další ferratu- Sosat. Tato je v nižších polohách a na slunečné straně. Přestože je zase hodně vzdušná a taky dlouhá, tak je lehčí obtížnosti a po této už bez problémů přecházíme do dalšího údolí. To už pod sebou vidíme náš dnešní cíl rifugio Brentei(2180m), ke které se dostáváme asi v šest večer. Tak akorát na večeři. Ke špagetám přidáváme ještě jedno pivko a po super západu slunce sledovaném z terasy chaty končíme na opět prázdném pokoji (to je luxus). Už kdoví pokolikáté se setkávám s jevem, kdy při vydařeném západu slunce se všichni sejdou na terase a sledují konec dne.
   Úterý:
   Ranní vstávání je podobné tomu předchozímu a tak po předlouhém(asi devítihodinovém) spánku v půl osmé vyrážíme. Nejdříve na feratu Detassis-známou žebříkovou cestu vedenou kolmou stěnou a potom přecházíme na včerejší nedokončenou cestu, ale z druhé strany. Cestou přecházíme přes vrchol Spallone dei Massodi(3004m). Také poblíž nacházím malý bivak pod převisem, který mě a dva moje kamarády kdysi zachránil před bouřkou. Zbytek skupiny, která se tehdy opozdila tolik štěstí neměla a asi patnáct lidí postupně skončilo pod helikoptérou a následně na nejbližší chatě Alimonta(2580m). Ferratu dokončujeme až k zasněženým místům známým ze včera a po návratu k Detassisce navazujeme na Bocchette Centrale. Asi ve dvě odpoledne přecházíme nad rif. Alimonta do sedla kde nás čeká jedna z nejzajímavějších částí feraty B. Centrale- chodníky Figaro. Už od rána je nám jasné pokud máme všechno stihnout, tak s poctivým přecvakáváním karabin bychom skončili pozdě v noci. Na cestu Figaro úvazky už ani neoblékáme a bez zdržování na ní nastupujeme. Tato cesta je pro Dolomity asi nejtypičtější. Přestože všechny předchozí cesty byly velmi vzdušné, tato překonala asi vše. V kolmých stěnách jsou vytesány úzké chodníčky nad hlubokými propastmi a celá cesta prochází labyrintem skalních věží. Cesta vede do sedla Bocca Brenta, poblíž chaty Pedrotti. Tam jsme v půl páté. Údolím rychle scházíme kolem chaty Brentei, kde přibalujeme pár věcí co jsme tam ráno odložili a pokračujeme v sestupu až do Madonny k autu. Tam už hodně unaveni shazujeme batohy po osmé večer.
   Středa:
   Probouzíme se ráno v sedm hodin na silničním odpočívadle kousek od Bolzána a dáváme se na cestu domů. Cesta je až do Lince po dálnici, takže nám rychle ubíhá, ale bohužel se z ní těžko hledají komíny. Takže jeden kousek nacházíme  až v Dolňáku a pak rychle domů. Už za dva dny mě čeká rodinná dovolená v Chorvatsku.

Nakonec mi to nedalo, abych se zde nepodělil o  zážitek s jednou renomovanou cestovní kanceláří.
V roce  2004 jsem sebe a své dva kamarády přihlásil na pětidenní výlet právě do oblasti Brenta na ferraty. V katalogu se psalo o ferratách velké obtížnosti a právě proto, že jsem s touto turistikou neměl mnoho zkušeností (pouze Grosser Priel) kontaktoval jsem telefonicky pracovnici cestovky, abych se zeptal na podrobnosti a mohl tak posoudit jestli na tento podnik vůbec mám. Docela mě překvapilo, že pracovnici c.k. vůbec nezajímalo jestli mám s ferratama nějaké zkušenosti a řekla mi, že se o mě průvodci postarají a všechno mi vysvětlí na místě. Hlavní asi bylo, abych zaplatil. A tak se stalo, že téměř plný autobus jednoho červencového rána dorazil do Madonny di Campiglio. Tam proběhlo půjčování setů, helem atd. a vyrazili jsme k chatě rif. Brentei. Po úmorném stoupání ve vedru jsme k chatě po sedmistech výškových metrech pozdě odpoledne dorazili. Ne pro všechny to byla procházka. Dodnes si pamatuji jak se jeden mladík ptal kamaráda: „Tys věděl, že to bude taková dřina?“ Nato přišla odpověď:“Jo věděl, ale pořád nevim co je to ta ferrata“. To mě překvapilo a smáli jsme se tomu s kámošem až do porady, která proběhla po večeři před chatou. Vedoucí akce zjišťoval kolik lidí má zkušenosti s ferratama. Kromě nás třech se zvedli asi jenom čtyři ruce. Vedoucího se na chvíli zarazil a pak pokračoval něco v tom smyslu, že to jsou čtyři nezkušení na jednoho zkušeného a že si to druhý den nějak rozebereme. To se nám moc nelíbilo. Za výlet jsem nezaplatil bezmála pět tisíc proto, abych se tu o někoho staral, takže druhý den ráno jsme my tři předběhli celou skupinu a šli napřed. Vedoucí nás upozornil na to, že na něj musíme na začátku ferraty počkat. To jsme neměli v úmyslu a protože jsme si chtěli užít den podle svých představ pokračovali jsme i po nástupu na lehkou ferratu Sosat svým tempem. Vedoucí na nás řval ať počkáme, ale marně. Cesta vede napříč vysokou stěnou a bylo vidět, že celá skupina postupuje velmi pomalu. To bylo na pováženou, protože denní program byl velmi nabitý a takhle se zdržovat bylo koledováním si o malér. Po dokončení první ferraty jsme zastavili na chatě Tuckett, že teda radši počkáme na ostatní, abychom na druhou těžkou ferratu Bochette Alte nastoupili pohromadě. Po dvou pivech jsme se konečně dočkali a pod sedlem Bocca Tuckett se sešli s ostatními. Už jich bylo méně, ostatní se vraceli choďákem na rif. Brentei. Čekali jsme, že tedy postup bude rychlejší, ale nebylo tomu tak. V sedle, na začátku feraty vedoucí nařídil pauzu, ale my tři už byli po deseti minutách netrpěliví. Že tam foukalo nebylo to hlavní( to je nápad dělat pauzu v sedle), ale hlavně kvůli počasí-zatáhlo se a od severu nastoupila mlha, ve které se hřeben po pár metrech ztrácel. Navíc už bylo hodně po poledni ( s odstupem let si netroufnu hádat čas) , takže jsme oznámili, že vyrážíme. Se zbytkem to ani nehlo, asi nám nemohli zapomenout, že jsme jim na Sosatce nepomohli. My tři rychle za zhoršujícího se počasí zahájili výstup. Sněhu nebylo na cestě mnoho a tak jsme rychle postupovali vzhůru a na traverz skalním blokem. Tam už nebylo vidět víc než na pár metrů. Rychle nastupující mlha je v těchto místech pověstná jak jsem se později dozvěděl v průvodci a je také doporučeno touto částí procházet dopoledne. Věděli to vůbec naši „vůdci“? Díky mlze jsme vlastně nevěděli co se chystá. Postupem času se víc a víc stmívalo a pak přišlo z dálky hřmění. To už jsme čuchali průšvih. V tu chvíli jsme akorát dokončili travers pod Cima Brentei a někde na vrcholu  Spallone dei Massodi(3004m) zahajovali sestup do údolí. Po loňské akci kdy jsme s Ráďou na vlastní tělo zažili co je to dostávat elektrické výboje od skály, kdy byla bouřka do poslední chvíle schovaná za vrcholem Grosser Prielu, jsme měli neuvěřitelné štěstí. Odhadem ve tři hodiny odpoledne, akorát když se peklo v podobě hromů, blesků, krup a deště rozjíždělo, to vše doprovázené prudkým ochlazením, jsme našli malou plošinku, krytou převisem. Odhadem jsme se nacházeli ve výšce 2800m v kolmé skalní stěně. Nezbylo než zůstat. Blesky lítaly všude kolem i pod námi, ale my zůstali v suchu pod převisem bez újmy, zato do poslední chvíle hodně vystrašení. Asi po hodině bouřka skončila a my celí promrzlí drkotajíce zuby začali sestupovat, přičemž se na nás valily proudy vody po skále- zvlášť na žebříkový Detassisce. Cestou jsme uvažovali jací jsme to amatéři, že jsme měli zůstat se skupinou se zkušeným vůdcem, který je znalý místních poměrů, jak nás předchozího dne obeznamoval. Ten jistě poznal nastupující potíže a skupinu odvedl do bezpečí. Po páté hodině jsme došli duševně i tělesně úplně vyřízený na naši chatu. To že nad námi přelétala helikoptéra jsem ani moc nevnímal. (Dnes kdykoliv slyším helikoptéru, tak už po dalších zkušenostech mám neblahou předtuchu co se zase stalo.) Pamatuji si jak jsem si na noclehárně akorát rozvázal tkaničky u bot (na víc jsem se nezmohl), padl oblečený na postel a řekl Ráďovi něco v tom smyslu, že už ho mám plný zuby, a že se uvidíme zítra. Neuteklo však ani pět minut, já usínal na posteli (Ráďa i Venca na tom byli podobně), když v tom na společnou noclehárnu vtrhl vedoucí který se vrátil dříve po normálce s pomalejší skupinou.  A hned:“Rychle kdo má ruce a nohy vezměte suché oblečení a jděte na Alimontu. Helikoptéra tam sváží zbytek výpravy, kterou zasáhl blesk na feratě a pomozte jim dolu“. Což o to, ruce a nohy jsme měli všichni, a že nás tam bylo, ale když se nikdo neměl k akci, tak jsme už zase bdělí s Ráďou vstali a šli na to. Mělo to tu výhodu, že jsem byl vlastně připraven, je ty boty zavázat. Do batohů jsme vzali oblečení svoje i kdo nám co půjčil a vyrazili na cestu už dost vyděšení co se vlastně stalo. Ani nevím jak jsem těch čtyřista výškových metrů vyběhl, ale moc času mi to nezabralo. Díky dalšímu nášupu stresu jsme byli s Ráďou najednou plní sil. I jeden z vedoucích, který doplňoval naši trojici zůstal hodně pozadu.
Abych se dál moc nerozepisoval, stalo se toto: Hlavní skupina pokračovala pořád pomalu a bouřka je dostihla na traverzu skálou téměř ve výšce 3000m. Promrzlí a mokří se choulili k sobě a ke skále. Při pádu kamení seshora se přimáčkli k mokré stěně a v tom okamžiku do skály udeřil blesk. Podle výpovědí asi tři lidi upadli do bezvědomí a jenom pohotovostí ostatních nespadli do údolí. Když bouřka skončila jediní dva vedoucí nechali skupinu víc než půl hodiny čekat na záchranu a pospíchali na chatu Alimonta pro pomoc. Následně vrtulník odvážel na laně postupně lidi na Alimontu. Na vlastní oči jsem u několika lidí viděl syntetické funkční prádlo spálené na těle. Naštěstí na kůži toto zanechalo jen velké tmavé modřiny. Jednomu z členů skupiny zůstala na krku po zlatém řetízku vypálená čára, řetízek byl pryč. Několika lidem výboj blesku zasáhl částečně i nervovou soustavu, protože i následující den kulhali a některé části končetin měli necitlivé. Naštěstí následky nebyly nijak vážné ( aspoň doufám, že se všichni beze zbytku uzdravili). Vybral jsem od lidí batohy, do dvou největších jsem nastrkal ty ostatní menší, a s jedním batohem na zádech a s druhým na břiše jsem sestupoval s ostatními na naši chatu. Po této události nám třem ostatní asi odpustili a od někoho z postižených jsme na chatě dokonce dostali po pivu.
Dnes po letech a dalších zkušenostech stále nemůžu pochopit laxní přístup organizátorů akce. Nikoho z cestovky nezajímalo, že na výlet berou lidi, kteří na ferratách nemají co dělat. Přece kšeft je kšeft. Taky mě zaráží nevybavenost vedoucích v době kdy mobilní telefony už byly na denním pořádku a zkušení horští vůdci bývají vybaveni vysílačkou. A v současné době vím, že je nanejvýš trestuhodné vyrazit do hor bez aktuální předpovědi počasí. Navíc jsem od jednoho z účastníků zaslechl jak říkal něco v tom smyslu máme co jsme chtěli, dyť přece hlásili na odpoledne bouřky! Nevím kde takovou informaci vzal, ale já to nevěděl. Zjišťovali vůbec naši vedoucí předpověď počasí?
No, jak se říká všechno špatné je pro něco dobré, tak doufám, že se pracovníci c.k. poučili ( já teda určitě ) a vyvarují se příště podobných nebo horších následků. Také zjišťuji, že ferraty už nemají v nabídce.
A ještě si neodpustím: cestovali jsme s c.k. S.E.N.