Bon jour Corse!
Tak jsme tady zase. Po úspěšné výpravě před pěti lety znovu přijíždíme prozkoumat další přírodní krásy pohoří v moři, jak je Korsika také nazývána. Je sobota, máme za sebou noční přejezd z ČR do italského Livorna a dopolední plavbu trajektem. Jede nás celkem jedenáct ve třech autech.
Nejdříve zkoušíme výstup na Monte Stello v úmorném vedru a pak pokračujeme na nejsevernější výběžek ostrova Cap Corse. Tam v neděli pěšky putujeme po útesech a prozkoumáváme starobylá opevnění. Pomocí nich byl po staletí bráněn ostrov, na kterém jsou jich stovky. Odtud sjíždíme po západním pobřeží na jih k městu Calvi. Navštěvujeme místní pevnost a pokračujeme dále až do Porta. Cesta se dost klikatí vysekána do skal vysoko nad mořem. Občas proběhne i koupačka a v pondělí odpoledne se naše skupina trhá a naše auto (já, Venca, Jirka a Lávka) se v Portu konečně odklání od moře směrem do hor. Zůstáváme na dva dny v kempu horského městečka Evisa. Už od příjezdu na ostrov nás pronásledují horka, a tak volíme raději proslulé kaňony nabízející stín a koupání. Z Evisy do Oty v úterý procházíme naší první soutěsku- Spelunca. Ve středu  se loučíme s Evisou a přejíždíme do Corte. Cestou v horách míjíme nejen kasárna parašutistů Cizinecké legie, ale také stádo polodivokých prasat, charakteristických pro tuto zemi. U Corte, tajném hlavním městě odboje na Korsice zůstáváme další dvě noci. Ještě ve středu dáváme kaňon Tavignano. Ve čtvrtek projíždíme údolím Restonica a od horního parkoviště podnikáme pěšky tůru k jezerům Melo 1711m/m a Capitello 1930m/m. Pak částečně i po sněhu až do výšky přes dva tísíce metrů. Na cestě potkáváme také oddíl paragánů z legie a mezi dočerna opálenýma klukama nám na naše „Ahoj“  odpoví Polák a nakonec i Čech. Ten prý už má odslouženo deset let a zbývá mu už jen pět. Ráno při průjezdu Restonicí míjíme nástup na druhou nejvyšší horu Korsiky Monte Rotondo 2622m/m. Chtěli jsme ho letos dát po minulém úspěchu na králi Korsiky Monte Cintu, ale v letošním horku byl výstup zavržen hned po příjezdu na ostrov. Marné bylo mé přemlouvání kamarádů a nezabrali ani na dvě hospody po cestě (kdo by mi to taky věřil). Taky mi někdo z nich tvrdil, že vrcholu lze dosáhnout i v základním táboře. Taková blbost, ach jo.
Poslední den- pátek. Vstávám v půl šestý. V půl sedmý se loučím s Jirkou u nástupu na kopec, kam mě odvezl. Už teď je dvacet nad nulou. Objevuje se i Plzeňák Jirka s přítelkyní, po domluvě z předchozího dne, kdy jsme se poznali u jezer. Ovšem moc dlouho nám to spolu nevydrželo. Po dvou hodinách chůze prořídlým lesem a kolem vodopádů řeky Timozzo už jsem u jezera Oriente 2061m/m o tisíc metrů výš. Je pro mě překvapením co všechno roste v téhle výšce. Kolem jezera jsou zelené louky, kterými protéká spousta potůčků z okolních skal, kterým kraluje Monte Rotondo. Od nástupu až na vrchol jsem nepotkal jedinou značku, ale orientaci usnadňují kamenní „mužíci“. Od jezera postupuji částečně olšovou klečí, po kamenech a sněhem. Posledních stopadesát metrů je spíše lehký lezecký terén za jedna až dva, jak kdo chce. Skála je pevná a z každého chytu mám dobrý pocit. Od jezera fotím a flákám se, ale i tak jsem po čtyřech hodinách a šestnáctistech metrech nahoře. Půl jedenácté, úplně jasno, nikde ani noha, jen pár kavčat přilétlo žebrat o mojí sváču. Cinto je sice o sto metrů vyšší, ale nezáživný  výstup v suti se s tím dnešním vůbec nedá srovnat. Bohužel je poslední den a ve čtyři odpoledne musíme ještě absolvovat přejezd k Bastii, kde v kempu u moře trávíme poslední noc. V sobotu ráno nás čeká trajekt do Livorna.
Tak zase někdy někde…  Už se těším.