Totes Gebirge
Klettersteig Tassilo "C" - Schermberg 2396m
Grosser Priel 2515m
2.- 3. 9. 2009
Byla to obyčejná dvoudenní akcička v Alpách. Večer přijíždíme pod
kopec a druhý den ráno jsme už v šest hodin na cestě. Před devátou
dorážíme na chatu Welser Hütte a já zjišťuji počasí u chataře. Taky
si říkám, že bychom možná mohli dát na závěr dne Priel a pro jistotu
objednávám na chatě nocleh. Mildovi se moje úvahy ohledně Prielu moc
nezdají, ale já se nevzdávám a průběžně ho cestou po klettersteigu
na Schermberg informuji o tom, že času je dost a bylo by škoda nedat
Priel- nejvyšší kopec Totesek, zvlášť když je téměř na dosah ruky.
Cestou asi dvěstěpadesátkrát kontroluji čas, propočítávám časový
harmonogram a mám radost, že to s tím Prielem vypadá celkem nadějně.
Milda se z mého nadšení moc neraduje, ale vždy vymyslím nějaký ten
argument, abych ho uklidnil. Schermberg dáváme ve dvanáct a v sedle pod Prielem jsme po
druhé hodině. Zbývá asi pětset metrů na hlavní vrchol a já Mildu
ubezpečuju, že když trochu máknem, tak jsme v pohodě do čtyř na
Prielu. A možná ani nezmokneme, i když podle předpovědi se má počasí
odpoledne kazit. Ale těm chatařům se taky nedá všechno věřit. Milda
zatíná zuby a ani moc nenadává, ale jeho smrtícím pohledům raději
uhýbám očima a jdu napřed. Asi půl hodiny pod vrcholem zjišťuji, že
chatař nekecal- rychle tmavne obloha. V tu chvíli se projevilo
Mildovo srdce bojovníka a se slovy „Když už jsem tady, tak to dám“
vykračuje vstříc vrcholu. No a pak dopadne všechno přesně tak, jak
jsem si myslel, že to dopadne. Ve čtyři jsme skutečně na vrcholu a o
půl hodiny později začne pršet. Jenže to už jsme na sestupu a já
vyzývám Mildu, aby si oblékl tu nepromokavou bundu, jak jsem mu
radil vzít sebou. Taky se ho znovu ptám, jestli je ta bunda opravdu
nepromokavá. Odpověď „No jasně“ mě uklidňuje. Ovšem o půl hodiny
později mi na tu samou otázku odpovídá „Už ne“. I přesto dál
sestupujeme k chatě a po krátké pauze až na parkoviště k autu. Asi
takových 1800 výškových metrů dolů za deště. Aspoň nás přestalo
trápit vedro, kterého jsme si užili dost při výstupu a potkali jsme
spoustu deštěm vylákaných mloků.
Zmákli jsme tři kopce a dali celkem 2200 metrů převýšení v jednom
dni. Akce jak má být a navíc „na pohodu“
. A Mildu už snad vztek
přešel. Tento článek píši asi měsíc po Prielu a před týdnem mi
přišlo pozvání od Mildy na další akci v Alpách. Ale s díky odmítám.
Nejsem si jistý jestli nepřichystal pomstu- na akci si totiž bere
taky svýho kámoše. V každým případě by si do ničeho ode mě už
nenechali kecat, a tak by to byla asi trochu nuda.
A jak to viděl Milda "Lachtan"? To si můžeš, milý čtenáři,
přečíst tady:
Po nečekané pozvánce od Davida ke zdolání zbrusu nového
klettersteigu Tassilo (k vybudování téhle 1 400 m. dlouhé ferraty s
převýšením 600 metrů stačilo začátkem léta pouhých 8 dnů) vedoucího
na Schermberg (2 396m) bez promýšlení souhlasím a narychlo si v
práci beru těžce vydřenou dovolenou. Nejsem masochista a
sebepoškozování mě taky neláká, takže kdybych tušil, jak se celá
akce nakonec zvrhne, zůstal bych asi trčet doma a jen tiše
záviděl...
Odjezd byl nakonec stanoven na večer 2. září ve středu, proto jsem
se poctivě připravoval den předtím v jedné z vyhlášených
českobudějovických náleven. Samozřejmostí byl pozdní příchod do
práce, stejně jako telefonát od šéfa, který tak zjistil, že jsem v
pracovní době už někde na hranicích s Rakouskem... Potěšil mě
alespoň fakt, že sbalení všech nutných věcí mi i s rychlým
osprchováním nezabralo víc než šest minut. Cesta na místo určení
proběhla bez problémů, navigace obsahující mapy maximálně tak z roku
1968 nás sice pěkně protáhla malebným rakouským venkovem, ale
nakonec jsme vedeni vlastním instinktem dorazili za tmy na místo
určení- k perníkové chaloupce Almtalerhaus. Almtalerhaus je
sympatická chata s hospůdkou ležící v nadmořské výšce cca. 715
metrů, je obklopena hustými lesy, a na jaře v době tání tady hučí
řeka sbírající své ledové vody z vodopádů padajících do údolí In der
Hezau. Ze zahrádky těsně nad korytem říčky se nabízí dech beroucí
výhled na masiv Schermbergu (zapomněl jsem zmínit že jeho severní
stěna- překvapivě nazývaná Nordwand, patří se svou uctivou výškou 1
400 metrů mezi deset nejvyšších stěn ve východních Alpách). Nocleh
na Almtalerhausu není drahý, noclehárna vyjde na lidových 6 Euro,
postel pak 8 Euro, ale to jen pro členy Alpenverein. Ostatní si
zaplatí dvojnásobek. Češi si ale tradičně nechají pro korunu vrtat
koleno, a abychom si nezkazili pověst, jdeme radši spát do lesa.
Naše přespání se nese v duchu výcviku speciálních jednotek, tzn. 4x
za noc probuzení a zrychlený přesun kvůli dešti. David se tak
soustředil na hledání vhodného místa ke spaní, až ztratil čelovku.
Ráno se zjistilo, že za to mohl patrně instinktivní strach ze
zlodějů, protože Dave čelovku zašlápl do země, a pro jistotu si na
ní ještě ustlal... Nakonec se nám podařilo usnout ve 4:30 ráno,
takže celkem úspěch.
Budíček přišel v 5:30, půl hoďky na rychlou snídani a odchod vstříc
nedozírným výšinám. Půlhodinová cesta lesem jen neznatelně stoupá,
to abychom si mohli vychutnat velké převýšení pěkně na jeden zátah.
Už od rána bylo celkem příjemné teplo, takže se mi povedlo propotit
polartec ještě než se cesta začala pořádně zvedat. Zezačátku se
kocháme výhledy do údolí pod námi, a protože David s předzvěstí věcí
příštích žene jako blázen, zdoláváme prvních 1 000 metrů převýšení k
horské chatě Welser Hütte během dvou hodin. Chatu, vybavenou mimo
jiné i menší lezeckou stěnou, postavili na dnešním místě v
sedmdesátých letech poté, co stařičkou Welser Hütte smetla lavina do
údolí a její následovnice přestala vyhovovat potřebám zhýčkaných
turistů. Sympatický personál nám nacpal pod nos plánek klettersteigu
s vyobrazením obtížnosti C/D a se slovy, že je to lebensgefährlich
kvůli blížícímu se dešti, nám s úsměvem zamávali na cestu.
K ferratě přicházíme po necelé půlhodině, cesta je viditelně značena
oranžovými puntíky, poslední část před nástupem na klettersteig vede
nepříjemným suťovým polem. Sluníčko příjemně hřeje, mraky nikde, a
žádný jiný člověk široko daleko – ideální kombinace, která se jen
málokdy vydaří. V první polovině klettersteigu jsem měl jako člověk
menšího vzrůstu místy problémy, ale když už jsem se trmácel takovou
dálku, rozhodl jsem se vydržet a vyvrcholit... Pokud by dělal
výstup, nebo nenadálá změna počasí někomu problémy, nabízí ferrata
v první polovině dvě možnosti rychlého ústupu, a to vždy širokou
travnatou plochou nalevo, která ale přechází v poměrně zrádné a
dlouhé suťové pole. Trasa je vedená přes nižší vrchol Almtaler Köpfl
(2 204 m), kde byla původně uložená vrcholová kniha klettersteigu
(na rozdíl od Schermbergu sem vylezete právě jen ferratou), já ale
nic nenašel. Dávám si památeční foto a kochám se nádherným výhledem
na jezero Grosser Ödsee i jeho menšího bratříčka, za zády vrcholy
Kreuz a Zwillingkogel (tam nevede značená trasa, ale nedaleko od
Welser Hütte je patrný zřetelně vyšlapaný chodník), všemu vévodí
nejvyšší hora Totes Gebirge- majestátní Grosser Priel.
V polovině odpočinkové hřebenovky před stoupáním na Schermberg za
sebou zaregistruji pohyb a všímám si, že nás poměrně rychlým tempem
dohání značně namakaná osoba. Její tempo je neuvěřitelné, proto s
Davidem radši uhýbáme na bezpečném místě z cesty. Jen nevěřícně
koukám a vytírám si z očí pot, když si to kolem nás bez jištění
prosviští babka neodhadnutelného věku s tváří ošlehanou větrem,
jako mají kovbojové v rodokapsu. Plíce jsem vyplivnul už dávno, ale
při pohledu na zběsilé důchodcovské tempo mi kolabují i ostatní
orgány v těle. Dave se bláhově snaží s babkou držet tempo, ale po
necelých pěti minutách s jazykem na triku taky odpadá.
Vrchol Schermbergu je na dosah, takže nakonec se dávám do
pronásledování důchodkyně na útěku i já, a po dvaceti minutách se mi
to na konci klettersteigu daří. Zatímco se u vrcholové svačinky
snažím při pohledu na Spitzmauer popadnout dech, babka nevzrušeně
vykládá, že jí výstup od Almtalerhausu zabral necelé tři hodiny.
Přitom jsem byl na sebe hrdý, že jsme se nahoru vyškrábali za šest
hodin (to je ale pořád o půlhodinu rychleji, než uvádí oficiální
průvodce).
Sestupová trasa je plná ostrých kamenů a hlubokých trhlin, stačí
použít selský rozum a nejít přímo po značené trase, ta je pro
nepozorného člověka nebo unavené nohy nebezpečnější než klettersteig.
Normální člověk by v téhle chvíli sešel k Welser Hütte na jedno
zasloužené pivko a potom tradá domů. Jenže já jsem šel s Davidem,
neboť jeho touze po znovudobytí Grosser Prielu nešlo vzdorovat.
Nakonec mě ukonejšila domluva, že nahoru se vyškrábeme šnečím
tempem, a zpátky na chatu, kde nás kromě postele čeká i gulášovka a
pivo, už nějak dojdeme. Roboticky kladu nohu před nohu, očumující
kamzíky okázale ignoruju, a po necelých třech hodinách konečně
opírám zpocená záda o několikametrákový kříž na nejvyšší hoře Totes
Gebirge. Z nadmořské výšky 2 515 metrů ale není zas tak pěkný výhled
jak jsem očekával. Ten výhled totiž není žádný. Jak už to na horách
bývá, během deseti minut se přihnala stěna temných mraků a padla
taková mlha, že nevidím dál než 20 metrů od sebe. Mírné obavy o můj
drahocenný život mi vlily čerstvou krev do žil a po pětiminutovém
odpočinku už mažeme pekelnou rychlostí dolů. David jde první, místy
ho ztrácím z dohledu a následuju ho jen podle zvuku hůlek
cvakajících o kamení. O tom, že zážitek nemusí být příjemný, hlavně
že je intenzivní, jsem se přesvědčil hned deset minut potom. Z mokré
mlhy se stal mírný deštík, z deštíku se vyklubal déšť, a nakonec se
roztrhlo nebe a vylilo se přímo na nás. Protože jsem lišácky
vytušil, co bude následovat, nasadil jsem si na hlavu znovu helmu a
následující pětiminutové lehké krupobití mě nijak nerozhodilo. David
je samozřejmě takovej drsoň, že krupobití ani nezaregistroval. Z
našich pohorek v ceně poloviny průměrné mzdy vytékala voda vrchem,
jak byly deštěm naplněné po okraj, a aby toho nebylo málo, museli
jsme ještě sestoupit strmým klesáním ve skalní stěně Hans–Bauer Band
po dvou žebřících. Normálně proti žebříkům nic nemám, ale když vedou
ve výšce 1 850 m.n.m. skrz vodopád, to už člověk mírně znejistí.
Alespoň nám po koupačce nevadilo, že se chodník místy měnil v dravou
horskou říčku.
Ve Welser Hütte už jsme byli horlivě očekáváni, ale těžko sedět v
hospůdce nebo spát, když člověk nemá jedinou suchou věc na
převlečení. Navíc nás v dalekých Budějovicích očekávali naši
nejbližší, a nám se za celý den nepodařilo chytit ani čárku signálu
do mobilu, abychom dali domů vědět, jak tady vlastně válčíme.
Zakousl jsem kokosovou tyčinku, zapil jí tak železitou vodou, až se
mi z ní pět minut motala hlava, a po vyždímání pouzdra na mobil
padlo rozhodnutí, že musíme sejít až dolů do údolí než padne tma.
Čelovku sice David ráno našel, ale z pochopitelných důvodů ji nechal
radši zamčenou v autě... Rozloučili jsme se s majitelem chaty a
vyrazili hustým deštěm v silném větru směrem do civilizace.
Kilometrové převýšení nakonec nebyl tak hrozný problém jak by se
mohlo zdát, a nám se podařilo prokličkovat mezi mloky dolů do údolí
In der Hezau a s posledními zbytky světla vejít do temného lesa.
Jakoby na rozloučenou s dvojicí bláznů vnímáme za zády hučící masu
vody valící se přes hranu vysokého vodopádu do kamenitého koryta
vyschlé řeky. U auta jsme vyždímali batohy i jejich obsah, na oslavu
uchránění holého života jsem snědl poslední banán a hurá směr ČR.
Navigace s inteligencí žáka pomocné školy na nás zase zkoušela svoje
fígle, ale protože volání domova bylo silnější, přivítala nás těsně
před půlnocí cedule s nápisem České Budějovice.
Jak celou akci zhodnotit? Velké očekávání a euforie z vítězství
následovaná totální únavou a smířením se smrtí. Prostě paráda jako
vždycky
. |